Bílé peníze Vladislava II. Jagellonského Stručný úvod do problematiky
Za vlády Vladislava II. Jagellonského (1471–1516) se v roce 1483 v kutnohorské mincovně začalo s ražbou nového nominálu, a to bílého peníze.
Tato mince se následně, s určitými přestávkami, razila po dobu více než 130 let až do období protihabsburského stavovského povstání (1618–1620).
Přestože se mincovnictví Vladislava II. Jagellonského těší poměrně značnému zájmu numismatiků, pro jeho bílé peníze to neplatí. Ty stojí jednoznačně ve stínu
Vladislavových pražských grošů. Z tohoto důvodu nepřekvapí, že současná věda postrádá jejich moderní komplexní typologický rozbor, který nahrazují sice kvalitní, ale v ně
kterých ohledech zastaralé práce Karla Castelina. Navzdory jeho publikovaným příspěvkům se při popisech pozdějších nálezů setkáváme nezřídka jen s informací o počtu bílých
penízů v daném souboru, aniž by jim byla věnována nějaká další pozornost. O určitý koncepční posun ve studiu bílých penízů se dále pokusili již jen Jaroslav Šůla a Karel Peukert a nověji se jim věnoval Jiří Chvojka.
Již Emanuel Leminger konstatoval, že s ražbou bílých penízů, označovaných také jako denáry české, se započalo v pondělí před sv. Řehořem čili 10. března roku 1483. Jakost nového nominálu byla stanovena na sedm lotů (438/1000) a jeho hodnota na jednu sedminu pražského groše, resp. na dva malé (černé) peníze. Jako tyto nejstarší bílé peníze jsou v literatuře tradičně uváděny dvoustranné mince, které na lícní straně nesou obraz českého lva.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 1/2014.
Vodoznak Nejtradičnější ochrana bankovek
Každá bankovka, vyjma některých prvotin bankovek z období počátku existence
papírových platidel, obsahuje řadu tzv. ochranných prvků. Jako vodoznak
označujeme součást ochrany bankovního papíru.
Vodoznak vzniká, velice jednoduše popsáno, již při výrobě bankovek, ve fázi, kterou označujeme jako mokrou. Je použit tzv. lokální stupňovitý vodoznak, tj. kombinace pozitivního (tmavého; profilometricky pozitivního; vystupujícího nad úroveň povrchu)
a negativního (světlého; profilometricky negativního; zanořeného pod úroveň povrchu) pole s různými stupni odstínů mezi nejtmavší a nejsvětlejší částí. Je zřetelně viditelný, jestliže se podíváme na bankovku proti světlu, případně bankovku prohlížíme pod bílým světlem.
Známá je technologie tlačeného vodoznaku, kdy základní obrys vodoznaku vidíme na bankovce při běžném pohledu.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 5/2012.
DALŠÍ ČLÁNKY
VÍCE O ČASOPISU
