Pražské groše Vladislava II. Jagellonského Úvod do problematiky
V roce 1300 byla v Kutné Hoře zahájena ražba pražského groše, patrně nejznámější české mince, která byla svého času bez obav přijímána obyvatelstvem nejen v českých zemích, ale dokonce si vydobyla pozici celoevropsky uznávané měny.
Pražské groše byly v hojné míře raženy rovněž za vlády Vladislava II. Jagellonského (1471–1516).
Ražby Vladislava II. Jagellonského patří k mincím, které se těšily a stále těší poměrně značnému zájmu numismatiků. Dlouhá Vladislavova vláda a tehdejší značná produkce kutnohorské mincovny se odráží v existenci celé řady jejich typů a variant a prakticky každý větší nově popsaný soubor přináší nějaké dosud nepodchycené ražby. Značný zájem o jeho groše pak dokládají početné příspěvky, které jsou jim věnovány, a to v podobě drobných článků popisujících některé neznámé ražby, rozborů mincovních depotů obsahujících nezřídka stovky či tisíce exemplářů i celkových typologických zpracování.
Jako nejstarší pražské groše Vladislava jsou v literatuře oprávněně uváděny mince, jejichž obraz, přirozeně kromě jména panovníka, koresponduje s ražbami Jiřího z Poděbrad (1458–1471), což neklamně svědčí pro stejného řezače želez.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 3/2014.
František II./I. Císař ve stínu Napoleona
„Kol dokola Čechů chlouba a uprostřed stojí trouba,“ vtipkoval Karel Havlíček Borovský na účet císaře Františka II. Trochu neprávem.
Pro vlastenectví Čechů sice císař neměl pochopení, ale během napoleonských válek měl těžší starosti. A blaho císařství pro něj bylo prvořadé. Jaký byl muž, který bezmezně věřil v Metternicha a milovanou dceru vydal svému největšímu nepříteli?
Málokterý panovník v našich dějinách přebíral vládu za tak vypjatých okolností jako František II. A o dramatické situace nebyla nouze po celou dobu jeho dlouhé, třiačtyřicetileté vlády.
Když se František II. roku 1768 narodil, o tom, že se jednou stane císařem, nebylo rozhodnuto. Jeho babičkou sice byla Marie Terezie, avšak jeho otec Leopold II. byl až jejím třetím synem (resp. druhým nejstarším, který se dožil dospělého věku), takže vláda připadla Leopoldovu staršímu bratrovi Josefu II. Ten však neměl mužské potomky, a tudíž žádného dědice trůnu. Teprve tehdy se císař začal rozhlížet po nástupci u dětí svého bratra Leopolda, který vládl v Toskánsku. Oblíbil si především svého nadaného synovce Františka. Prosadil si, aby se chlapec přestěhoval z rodné Florencie do Vídně a císař tak mohl na jeho výchovu osobně dohlížet.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 4/2012