České právo za hranicemi Čech.
České právo za hranicemi Čech.
Do konce dvanáctého století platilo v českém státě, osídleném do té doby jen
českým lidem s nepatrnou příměsí cizinců, primitivní právo obyčejové domácího
českého původu a pro všechno obyvatelstvo bez rozdílu stavů jednotné.
To odpovídalo tehdejšímu naturálnímu hospodářství rázu převahou agrárního,
které se projevovalo jak v hospodářství a složení společnosti, tak
i v organisaci státu. Na přelomu dvanáctého a třináctého století nabyla vnitřní
organisace státu, složení jeho obyvatelstva a celé hospodářství zcela nového rázu,
namnoze přejatého ze západu. Naturální hospodářství dosavadní
ustupovalo zvolna hospodářství peněžitému a jedním ze zjevů tento vývoj způsobujících byla kolonisace,
králi českými u nás tehdy prováděná. Kolonisací se nezvětšila jen hospodářská základna státu,
nýbrž přivedlo se k nám veliké množství cizího obyvatelstva, převahou německého, které si podržovalo
nejen svůj jazyk, nýbrž i své zvláštnosti, především právní. Vznikal tím zvláštní stav selský,
usazený na právu kolonisačním a právně lépe situovaný nežli dosavadní domácí sedláci, sedící na právu
domácím, a zejména zcela nový zjev hospodářský i právní: města a měšťané. Poněvadž pak současně
proniklo k nám ze západu rytířství a lenní zřízení, vznikalo také ve šlechtě vědomí stavovské. Konečně
i církev dosáhnuvší konkordátem z roku 1221 vynětí svých členů z pravidelné organisace soudů i práva,
vytvořila tím z duchovenstva zvláštní stav. Toto rozvrstvení na stavy sociální tvoří základ tehdejšího
hospodářství a tehdejší organisace. Šlechta, vysoké duchovenstvo a královská města nabyly významu
i jako stavy politické a tak třinácté století znamená také počátek velikého zápasu o vládu v zemi mezi
králem a stavy, který vedl konečně k vytvoření státu stavovského v patnáctém a šestnáctém století.
Obyčejové právo domácího původu přecházející z generace na generaci, těžko měnitelné a cizím vlivům
málo podléhající, neplatilo pak již obecně pro všecko obyvatelstvo českého státu, nýbrž zůstalo
omezeno jako právo zemské na šlechtu a vedle něho se vytvořila na území státu celá řada nových práv
zvláštních, která byla skoro vesměs cizího původu, a platila buď pro určitý stav (právo městské,
církevní, selské) nebo pro určitý poměr (právo lenní, horní a j.). Musí však býti zdůrazněno, že tato
přejatá práva zvláštní byla domácím poměrům velmi silně přizpůsobována a v této své zvláštní české
podobě zase recipována v zemích sousedních.
Ze zvláštních práv velikého rozvoje u nás došlo právo městské, které bylo dvojího typu, na severu magdeburské, na jihu švábské. Právo magdeburské přijalo velké množství měst v severních Čechách a na severní Moravě, zejména Litoměřice a Olomouc, a téměř všechna města lužická a slezská. Přejaté právo švábské mělo svá centra v Starém městě pražském, v Brně a v Jihlavě. Městské právo typu švábského, pražsko-brněnské, mělo u nás sice původně daleko menší oblast nežli právo typu magdeburského, ale svým samostatným vývojem nabylo záhy většího významu nežli ono.
Od konce třináctého století bývaly vedeny protokoly městského soudu a rady městské v podobě městských knih, které dosáhly u nás v pozdější době neobyčejného rozvoje a daly snad i popud k zřízení desk zemských. Důležité je také židovské privilegium Přemysla II. z roku 1254, poněvadž tvoří podklad pro podobná privilegia krátce nato vydaná ve Slezsku, v Uhrách a v Polsku.
Mimo český stát nabylo v třináctém a čtrnáctém století největšího významu české právo horní, které, jak bylo v tomto sborníku již dříve vyloženo v jiné souvislosti, se počalo tvořit na základě zvykových práv, přinesených z ciziny, od polovice třináctého století v Jihlavě. Hlavní pramen práva horního však nevznikl pro Jihlavu, nýbrž pro Kutnou Horu, tehdy budovanou. Její právní spory s Jihlavskými pohnuly Václava II., že kolem roku 1300 vydal všemu hornictvu svého království, t. j. Čech a Moravy, samostatný zákoník, zvaný Ius regale montanorum, nebo také Constitutiones iuris metallici. Jeho vzniku byl blízký Ital Gozzius ab Orvietto a bylo v něm užito netoliko horního i obyčejového práva jihlavského, nýbrž také práva římského. Základní rozvrh práce je vzat z Institucí Justiniánových a je tu po prvé recipován na soudě světském proces římsko-kanonický. Horní právo, které se tak v českých zemích vytvořilo, došlo platnosti i v četných zemích sousedních a zasáhlo svým vlivem až do horních práv v Jižní Americe.
Recepce římského práva, která byla v českých zemích provedena kolem roku 1300 v právu horním, začíná v polovici čtrnáctého století v právu městském a vyvrcholuje v něm zákoníkem Pavla Kristiána z Koldína, nazvaným Práva městská království českého (1579). V městském právu byla recepce římského práva tak dokonalá, že překladatel Justiniánových Institucí z druhé polovice šestnáctého století označil přímo překlad svůj jako Práva městská. Zákoníkem Koldínovým byl v městském právu království českého odstraněn dosavadní dualismus práva pražského a litoměřického. Svědčí o jeho dokonalosti, že v dalším vývoji pobělohorském byl zaveden na Moravě a ve značné části Horního Slezska. Byl také přeložen do němčiny a několikrát v tomto překladu vydán tiskem.
Přetváření státu českého ve stát stavovský ve čtrnáctém, patnáctém a šestnáctém století se dálo v neustálých zápasech o moc mezi králem a stavy. Poměr mezi králem a stavy se při tom neustále měnil podle síly krále a politiky stavovských vůdců, neboť jen malá část stavovských práv byla obsažena v psané ústavě (t. j. ve Zřízení zemském) anebo v privilegiích, kdežto jejich největší část byla původu obyčejového a podléhala proto stálým změnám.
V proměnlivém zápase mezi králem a stavy trvala nad oběma beze změny česká koruna (corona regni Bohemiae) jako nadřazená jednotka státoprávní, jednak stát sám v právnickém smyslu, jednak území tohoto státu jako celek. Pojem koruny, převzatý lucemburskými králi z Francie, byl v českém státě po stránce státoprávní velmi pečlivě propracován. Byl to pojem důležitý, neboť representoval jednotný stát vůči všem vedlejším zemím českým, z nichž každá měla svou zvláštní stavovskou ústavu, takže stát český měl po té stránce ráz stavovské federace. Ústřední funkci měla v tomto federativním státě země Česká, neboť jejímu sněmu jedině příslušelo právo voliti nebo přijímati krále a bdíti nad nedílností celého českého státu. Proto také působilo právě české právo zemské na země sousední.
Krátce po husitských válkách, ač husitství samo ve Slezsku nemělo mnoho ohlasu, došlo k recepci českého zemského práva a tím i k recepci českého úředního jazyka v Horním Slezsku. Recepce českého práva vztahuje se tu na knížetství těšínské, opolsko-ratibořské, zátorsko-osvětimské a sěverské, a vyvrcholuje kodifikací tohoto recipovaného práva českého v zemském Zřízení opolsko-ratibořském z roku 1562 a těšínském z roku 1573. Obě byla českým jazykem publikována a také vytištěna. Toto české právo hornoslezské, jen nepatrně modifikované právem saským, bylo pak v platnosti až do století osmnáctého a v některých částech dokonce i do století devatenáctého a to i v oblastech postoupených Polsku a Prusku. Zřízení opolsko-ratibořské bylo v druhé polovině šestnáctého století přeloženo v Sedmihradsku do latiny (překlad zůstal v rukopise) a mimo to stejně jako zřízení těšínské několikrát do němčiny (překlady byly také několikrát vydány tiskem). Také české zřízení zemské z roku 1564 bylo o dva roky později přeloženo do němčiny a překlad byl dvakrát, roku 1607 a 1614, vytištěn v Sasku.
Důležitým zařízením českého práva zemského byly zemské desky. Byly to protokoly o nálezech zemského soudu, které byly zapisovány od dob Přemysla II., snad podle vzoru knih městských. Protože zemské právo bylo založeno na právu obyčejovém a zemský soud rozhodoval podle volného uvážení, nejsa vázán žádnými předpisy, staly se zemské desky důležitým zdrojem právním. V patnáctém a šestnáctém století se instituce zemských desk velmi rozvinula v Čechách a na Moravě a na jejich zápisech jsou založeny i kodifikace zřízení zemského. Později v sedmnáctém století byla do nich také vtělena všechna recepce římského práva, k níž v Čechách a na Moravě došlo teprve po odstranění státu stavovského po Bílé hoře. Svými zásadami pronikly zemské desky v osmnáctém století vítězně do všeobecného práva rakouského a zůstaly pozemkovými knihami šlechtickými i v devatenáctém století.
Ze zvláštních práv velikého rozvoje u nás došlo právo městské, které bylo dvojího typu, na severu magdeburské, na jihu švábské. Právo magdeburské přijalo velké množství měst v severních Čechách a na severní Moravě, zejména Litoměřice a Olomouc, a téměř všechna města lužická a slezská. Přejaté právo švábské mělo svá centra v Starém městě pražském, v Brně a v Jihlavě. Městské právo typu švábského, pražsko-brněnské, mělo u nás sice původně daleko menší oblast nežli právo typu magdeburského, ale svým samostatným vývojem nabylo záhy většího významu nežli ono.
Od konce třináctého století bývaly vedeny protokoly městského soudu a rady městské v podobě městských knih, které dosáhly u nás v pozdější době neobyčejného rozvoje a daly snad i popud k zřízení desk zemských. Důležité je také židovské privilegium Přemysla II. z roku 1254, poněvadž tvoří podklad pro podobná privilegia krátce nato vydaná ve Slezsku, v Uhrách a v Polsku.
Mimo český stát nabylo v třináctém a čtrnáctém století největšího významu české právo horní, které, jak bylo v tomto sborníku již dříve vyloženo v jiné souvislosti, se počalo tvořit na základě zvykových práv, přinesených z ciziny, od polovice třináctého století v Jihlavě. Hlavní pramen práva horního však nevznikl pro Jihlavu, nýbrž pro Kutnou Horu, tehdy budovanou. Její právní spory s Jihlavskými pohnuly Václava II., že kolem roku 1300 vydal všemu hornictvu svého království, t. j. Čech a Moravy, samostatný zákoník, zvaný Ius regale montanorum, nebo také Constitutiones iuris metallici. Jeho vzniku byl blízký Ital Gozzius ab Orvietto a bylo v něm užito netoliko horního i obyčejového práva jihlavského, nýbrž také práva římského. Základní rozvrh práce je vzat z Institucí Justiniánových a je tu po prvé recipován na soudě světském proces římsko-kanonický. Horní právo, které se tak v českých zemích vytvořilo, došlo platnosti i v četných zemích sousedních a zasáhlo svým vlivem až do horních práv v Jižní Americe.
Recepce římského práva, která byla v českých zemích provedena kolem roku 1300 v právu horním, začíná v polovici čtrnáctého století v právu městském a vyvrcholuje v něm zákoníkem Pavla Kristiána z Koldína, nazvaným Práva městská království českého (1579). V městském právu byla recepce římského práva tak dokonalá, že překladatel Justiniánových Institucí z druhé polovice šestnáctého století označil přímo překlad svůj jako Práva městská. Zákoníkem Koldínovým byl v městském právu království českého odstraněn dosavadní dualismus práva pražského a litoměřického. Svědčí o jeho dokonalosti, že v dalším vývoji pobělohorském byl zaveden na Moravě a ve značné části Horního Slezska. Byl také přeložen do němčiny a několikrát v tomto překladu vydán tiskem.
Přetváření státu českého ve stát stavovský ve čtrnáctém, patnáctém a šestnáctém století se dálo v neustálých zápasech o moc mezi králem a stavy. Poměr mezi králem a stavy se při tom neustále měnil podle síly krále a politiky stavovských vůdců, neboť jen malá část stavovských práv byla obsažena v psané ústavě (t. j. ve Zřízení zemském) anebo v privilegiích, kdežto jejich největší část byla původu obyčejového a podléhala proto stálým změnám.
V proměnlivém zápase mezi králem a stavy trvala nad oběma beze změny česká koruna (corona regni Bohemiae) jako nadřazená jednotka státoprávní, jednak stát sám v právnickém smyslu, jednak území tohoto státu jako celek. Pojem koruny, převzatý lucemburskými králi z Francie, byl v českém státě po stránce státoprávní velmi pečlivě propracován. Byl to pojem důležitý, neboť representoval jednotný stát vůči všem vedlejším zemím českým, z nichž každá měla svou zvláštní stavovskou ústavu, takže stát český měl po té stránce ráz stavovské federace. Ústřední funkci měla v tomto federativním státě země Česká, neboť jejímu sněmu jedině příslušelo právo voliti nebo přijímati krále a bdíti nad nedílností celého českého státu. Proto také působilo právě české právo zemské na země sousední.
Krátce po husitských válkách, ač husitství samo ve Slezsku nemělo mnoho ohlasu, došlo k recepci českého zemského práva a tím i k recepci českého úředního jazyka v Horním Slezsku. Recepce českého práva vztahuje se tu na knížetství těšínské, opolsko-ratibořské, zátorsko-osvětimské a sěverské, a vyvrcholuje kodifikací tohoto recipovaného práva českého v zemském Zřízení opolsko-ratibořském z roku 1562 a těšínském z roku 1573. Obě byla českým jazykem publikována a také vytištěna. Toto české právo hornoslezské, jen nepatrně modifikované právem saským, bylo pak v platnosti až do století osmnáctého a v některých částech dokonce i do století devatenáctého a to i v oblastech postoupených Polsku a Prusku. Zřízení opolsko-ratibořské bylo v druhé polovině šestnáctého století přeloženo v Sedmihradsku do latiny (překlad zůstal v rukopise) a mimo to stejně jako zřízení těšínské několikrát do němčiny (překlady byly také několikrát vydány tiskem). Také české zřízení zemské z roku 1564 bylo o dva roky později přeloženo do němčiny a překlad byl dvakrát, roku 1607 a 1614, vytištěn v Sasku.
Důležitým zařízením českého práva zemského byly zemské desky. Byly to protokoly o nálezech zemského soudu, které byly zapisovány od dob Přemysla II., snad podle vzoru knih městských. Protože zemské právo bylo založeno na právu obyčejovém a zemský soud rozhodoval podle volného uvážení, nejsa vázán žádnými předpisy, staly se zemské desky důležitým zdrojem právním. V patnáctém a šestnáctém století se instituce zemských desk velmi rozvinula v Čechách a na Moravě a na jejich zápisech jsou založeny i kodifikace zřízení zemského. Později v sedmnáctém století byla do nich také vtělena všechna recepce římského práva, k níž v Čechách a na Moravě došlo teprve po odstranění státu stavovského po Bílé hoře. Svými zásadami pronikly zemské desky v osmnáctém století vítězně do všeobecného práva rakouského a zůstaly pozemkovými knihami šlechtickými i v devatenáctém století.