Český granát
Jen málokterý národ na světě se může pochlubit tím, že nějaký
drahý kámen je úzce spojován s jeho identitou tak, jako je granát
spojován s Českým národem.
Nádherně zbarvené české granáty jsou
velmi luxusní a ceněné kameny.
České granáty nevynikají velikostí, většinou nepřesáhnou v průměru 5 mm. Jejich předností je ale
právě hezká červená barva, která je u všech kamenů stejná, a umožňuje tak jejich hromadné zasazování do
šperků.
Ve středověku se jim také říkalo karbunkuly, neboť jejich
barva připomíná řeřavé uhlíky. Známé je i staročeské označení granátu
podle Klareta zrnakoč, které se neujalo, podobně jako termín
jiskřík. Jako první, kdo pojmenoval granát "granatus bohemus -
granátem českým" byl lékař císaře Rudolfa II. Anselm Boetius de Boot.
Český granát neboli
pyrop, jak zní
jeho odborný název, je minerál ze skupiny granátu. Složením je to
křemičitan hořečnatohlinitý Mg3Al2 (SiO4)3, s obsahem asi 2 % oxidu
chromitého Cr2O3. Ten dodává granátům charakteristickou temně červenou
barvu, pro níž jsou tolik ceněny. Krystaluje v krychlové soustavě.
Tvrdost pyropu je mezi 7 - 7,5 moselovy číselné stupnice.
Je výjimečně barevně stálý, odolává žáru i kyselinám. Zatímco diamant
vzplane již při teplotě 900-1000 °C, granát odolá i teplotě 1800 °C.
Při
zahřívání se jeho barva změní jako u almandinu, ale po ochladnutí opět
získá původní vzhled. Právě pro tuto vlastnost je častěji hledán než
almandin. Usnadňuje totiž práci při opravách šperků, kde je nutné použít
tepla.
Český granát je velmi odolný vůči zvětrávání a proto jej
lze nalézt v náplavech, kde vytváří těžebné akumulace.
Kvalita Českých granátů se liší podle nalezišť. Nejkvalitnější pocházejí
z Českého středohoří. Méně kvalitní z Podkrkonoší a okolí Kolína nad
Labem. Většina granátů se na svazích Českého středohoří nacházela a
nachází pod ornicí.
České zlatnické dílny začaly granáty využívat v průběhu 13.století za
vlády Karla IV. a jeho syna Václava IV.
České
granáty se brousí do podoby fasetových brusů
(hladkých plošek), především
briliantů
a rout (rosety
neboli růžice),
méně
se jim dává
bezfasetový vypouklý tvar tzv. čočkovce
(mugle).
Jedním z nejsilnějších konkurentů našeho českého
granátu je rudý pyrop. Ve srovnání s almandinem, kterému se svojí barvou
nejvíce podobá, jsou jeho světová naleziště velmi omezená. Evropa
samotná, kromě již zmíněných českých lokalit, zná klenotnicky
upotřebitelný pyrop pouze ze Skotska. Zdejší obyvatelé jej nazývají „Ely
rubín“
|
VÍTE, ŽE
Ve světě se ročně vytěží méně českých granátů, než diamantů. Z tohoto
hlediska by měly být vlastně české granáty dražší.
České granáty se objevují na religiózních klenotech, později i světských
ozdobách, prstenech, sponách a pohárech. Na opasku poslední choti císaře
Karla IV. královny Elišky, na kříži českého krále Přemysla Otakara II. z let
1313–1340 i na pozdně gotickém kalichu s letopočtem 1510 z Loretánského
pokladu. Granáty se zprvu většinou vyvážely do Freiburku, Waldkirchenu a
Norimberku, odkud pak vybroušené odcházely do celého světa.
UPOZORNĚNÍ
Pyrop zbarvený železem a chromem bývá vždy ohnivě až temně červený,
sytost barvy neubývá ani u nejmenších zrnek kolem 2 mm. Almandin bývá
barvy malinově červené, pyralmandin mívá hnědý nebo fialový odstín. Pyrop se
dokonale mísí s almandinem, jejich vzájemné rozlišení dodnes není snadné
ani pro odborníky.
Pyrop z alpských nalezišť bývá označován jako
tyrolský granát.
Pyrop často mívá barvu podobnou rubínu, což se
stalo předmětem úmyslných i neúmyslných záměn.
Granáty všech
drahokamových druhů a odrůd doposud odolávají pokusům o barevné úpravy
všemi známými prostředky.
Teoretická možnost případných
podvodných syntetických náhrad u tohoto kamene je relativně dobře
odhalitelná. Spíše je možné setkání se skleněnými imitacemi, které se
odlévané ve formách, či mačkané v kleštích a dobrušované objevují již ve
středověku.
|
|
|
|
|
|